Expozice Pyšelského muzea

Archeologická sbírka

Z archeologického hlediska byla pyšelská lokalita donedávna v odborných kruzích takřka neznámá. Dnes už víme, že k prvním archeologickým nálezům docházelo již v době prvního muzea, v letech 1937 -50, jak o tom svědčí torzo sbírky vrácené do Pyšel z Říčanského muzea v devadesátých letech  minulého století ( v době, kdy bylo zaniklé muzeum obnoveno).

Jde o kamenné nástroje, které jsou již odborně zpracovány. Další fáze vývoje archeologické sbírky Pyšelského muzea začala roku 1992, kdy při výkopových pracích zejména v okolí zámku, byly sběrem zachráněny stovky předmětů ( keramika, sklo, kovy, střepy kamnových kachlů), které jsou v nynější době všechny odborně zpracovány.

K dalším nálezům později došlo i mimo centrum obce a to na jejím východním a západním okraji. Nalézaný střepový materiál potvrzuje přítomnost lidských sídel v době  bronzové a železné. Tyto závěry vyplynuly z konzultací s pracovníky Archeologického ústavu ČAV v Praze. Suma archeologického materiálu nadále narůstá při dalších zemních pracích i sběrem na okolních polích. Zpracování všech nálezů trvalo roky, ale dnes po deseti letech je již hotové. Odborné posudky nalezených předmětů významně prohlubují poznání dějin obce i celého regionu.

Z historie pyšelského zámku

První osobností v pyšelských dějinách byl Předbor z Pyšel. Jeho jméno je zaznamenáno na listině z roku 1295. Další je Mareš (1361), syn Mladoty z Pyšel, Odolen z Pyšel, který zemřel  r.1411. Čeněk z Pyšel spolu se svým bratrem Bohuňkem, později Vojslav z Pyšel. Opět Čeněk z Pyšel 1410-33, asi syn Čeňka připomínaného r. 1381. V r. 1444 jsou zde uváděni tři majitelé Václav z Pyšel, Petr Kule z Věřic a Jan z Blaženic. R. 1474 zemřel Václav z Pyšel. Jím vymřel rod zdejších zemanů erbu berana. Na Pyšelích zůstal jediný pán Petr Kule z Věřic . Tento rod držel Pyšely ve třech generacích zhruba sto let. O tomto rodu máme v muzeu širší pojednání od badatele pana Rianta z Prahy. Petr Kule odkázal Pyšely Ondřeji Nebřehovskému z Nebřehovic a jeho manželce rozené z Dubé. Sám si ponechal Pětihosty, kde zemřel  v r. 1546. Nebřehovský  byl zvolen hejtmanem kraje Kouřimského. Už za něho nastal rozkvět pyšelského panství. Ještě za života odkázal Pyšely manželce a po její smrti Karlu Mračskému z Dubé. Karel byl velký pán, patřily mu ještě Svojšice, Poříčí, Zalešany, Voděrady a v Praze dům. Byl královským radou. V Pyšelích se ujal vlády roku 1584 a zřejmě dal postavit zámek. V roce 1618 byla defenestrace a odboj naší šlechty proti Habsburkům. Aktivně se do něj zapojil i K.Mračský. Dosáhl velké hodnosti. Fridrich Falcký ho jmenoval nejvyšším zemským  sudím. K.M. jej hostil na zdejším zámku (Zimního krále), než odjel ke svému vojsku. Po střetnutí na Bílé Hoře, které dopadlo pro Fr. Falckého špatně, utekl ze země a toho využil vítězný Ferdinand, který odbojný národ pokořil. Vůdci byli popraveni na Staroměstském náměstí. K. Mračský přišel o dvě třetiny majetku. Mezi tím byly i Pyšely. Zbytek koupila jeho dcera Dorota Marie r. 1624. Ta potom panství prodala Dorotě Lambojové rozené Vratislavové z Mitrovic.

V roce 1651 koupil válečnými útrapami zruinované  panství Jakub Leopold Halleweil, který si vzal za manželku ovdovělou Alžbětu Lambojovou. Po smrti J.L. Halleweila převzal panství syn František Antonín Halleweil r. 1670. Za jeho života doznaly Pyšely velkého rozkvětu, staly se městem, v r. 1699 byla postavena loreta. Zemřel v roce 1711. Po něm převzal panství jeho syn Karel, který byl hejtmanem kraje Kouřimského. Zasloužil se o zapsání cechů pro pyšelské řemeslníky. Zemřel v r. 1749 bezdětný.

V dražbě koupil pyšelské panství  J.Jindřich Bissingen, který znovu pozvedl Pyšely v oblasti řemesla, zvláště soukenického. Dal postavit sochy u kostela na náměstí a u Lorety. Zemřel v r. 1778. Panství převzal synovec Josef Antonín Voračický z Paběnic v r. 1779. Za něho byl postaven kostel Povýšení sv. Kříže. Prodal Pyšely a odstěhoval se do Brna. V r. 1810 prodal pyšelské panství pražskému kupci Ignáci Falkemu. V roce 1820 dal postavit s pomocí občanů na náměstí školu. Vlastnil Pyšely do roku 1823, pak kvůli dluhům panství prodal a o dva roky později se zastřelil.Pyšelské panství koupila hraběnka Waldstainová. V r. 1830 je prodala Isabele Auerspergové a po matce ho zdědil syn Xaver. V r. 1846 koupil panství Vilém, kurfiřt z Hessen Kasselupro svoji manželku.

V roce 1872 koupil panství a velkostatek baron František Ringhoffer a po jeho smrti syn Emanuel, v roce 1902 baron Richard Mattencloit. V roce 1922 zemřel a velkostatek převzal syn Richard. V roce 1932 prodal zámek a zbytek velkostatku Ing. Eduardu Cahovi a jeho manželce Editě. V roce 1935 prodal E. Caha zámek s parkem jeptiškám řádu Šedých sester, které tu měly ozdravovnu pro nemocné sestry. V témž roce prodal E. Caha i velkostatek Karlu Backovi. Za okupace Německem byli pronásledováni židé, kterými byla i rodina Backova, která skončila v německých koncentračních táborech. V padesátých letech byl v zámku zřízen Domov důchodců a velkostatek převzaly Státní statky.

Podle knihy PhDr. Jiřího Chvojky

Josef Karel ,  mladík na portrétu, byl synem Františka Antonína hraběte z Halleweilu a Kateřiny Marie z Schlandersberku. V dospělosti zdědil po otci zde v Pyšelích panství, které nebylo nijak malé. K Pyšelům a 17 obcím patřily v té době ještě Čechtice, Křivsoudov a Malešice. Josef Karel Halleweil, nejjasnější pán Svaté říše římské hrabě, byl také jmenován hejtmanem kraje Kouřimského se sídlem v Pyšelích. S jeho manželkou hraběnkou z Thürheimu bylo manželství bezdětné. Zasloužil se o zapsání ( zřízení ) cechů v Pyšelích, kterých bylo sedm. V mládí studoval filosofii na pražské Karlo-Ferdinandově universitě a byl velmi oblíbeným žákem prof. Kašpara Pfligera , který na universitě přednášel fyziku a metafyziku. Později od roku 1722 až do své smrti působil jako správce Matematického muzea Klementinské koleje, jenž bylo nejstarším veřejným muzeem v Čechách. Hrabě Karel Josef se dal portrétovat jako student a obrázek (miniaturu) asi  věnoval  svému učiteli, protože pochází ze soupisu předmětů zrušeného Matematického muzea. V roce 2005  pořádalo Národní muzeum v Lobkovickém paláci výstavu miniatur.

Po upozornění pracovníka muzea pana Pavla Klacka získalo Pyšelské muzeum knihu, sborník, z výstavy miniatur a tuto fotografii hraběte Josefa Karla Halleweila.

Pečetidlo společného cechu města Pyšely

Ve sbírce typářů Archivu Národního muzea v Praze se dochovalo pečetidlo z roku 1825, patřící společnému cechu, sdružujícímu 11 řemesel.

Proč vznikaly společné cechy (rejcechy)?

Stávalo se často, že mistři cechů nechtěli, nebo již nemohli svobodně svoje řemeslo provozovat, tak založili společenství různých řemesel, aby si mohli vzájemně pomáhat.

Popisem a určením jednotlivých zobrazení symbolů lze přesně určit, kteří řemeslníci ve 20tých letech v Pyšelích působili. Ve středu ozdobné kartuše je znak truhlářů, ve druhém poli je zobrazeno řemeslo kolářů, zkřížené klíče pod trojúh. zámkem – zámečníci. Sud a nástroje kolem něho jsou bednáři. Překřížené pušky evokují řemeslo puškařů. Tři hřebíky zabodnuté do srdce představují cech kovářský. V sedmém poli. Osmé pole – dominují nástroje typické pro sklenáře. Dvě pole jsou vyhlazena – zřejmě došlo k úplnému zániku cechu, což bylo v devatenáctém století již běžné. Poslední jedenácté pole je vybaveno dobře viditelným sedlem, které je finálním výrobkem mistrů sedlářů. Dochované pečetidlo je pak s největší pravděpodobností jediným dokladem postupně zanikajícího cechovního dění v pyšelské lokalitě.

Podle Dr. Jaroslava Jáska

František Antonín Halleweil

Stavebník Lorety byl jednou z rozhodujících postav dějin Pyšel a zároveň potomkem významného rodu. Původně švýcarská šlechta jmenovaná podle hradu Hallwyl  v kantonu Aargau se roku 1622 usadila i v Čechách. Zde byli členové tohoto rodu roku 1671 povýšeni císařem do hraběcího stavu za zásluhy ve vojenské a státní službě. František Antonín, oblíbenec císaře Leopolda I., využil svého vlivu pro povýšení Pyšel na městečko a dal mu do znaku půl rodového erbu.  Zakladatel prosperity a rozvoje Pyšel zemřel roku 1711 a podle závěti bylo jeho tělo pochováno v Praze, jeho srdce však v kryptě pyšelského kostela. Roku 1749 zepřel poslední známý mužský potomek rodu Halleweilů v Čechách.

Soubor nástrojů a zařízení domácnosti

Zemědělské náčiní připomíná vliv venkovského okolí Pyšel.
Z jiných zdejších pramenů však známe i projevy maloměšťáckého životního stylu. Dvojí tvář Pyšel modelovaná prolínáním venkovských a maloměstských vlivů bude zřejmě charakteristická i pro další sbírkové předměty, které budou postupně doplňovat novodobé sbírky muzea. Zmíněná dvojakost odlišuje Pyšely od jiných, historických městeček a vesnic a staví je někam mezi oba jmenované typy lidských sídlišť.

Cechy v Pyšelích

Cechy byly stavovské organizace mistrů a tovaryšů téhož řemesla. Jejich úkolem bylo zejména pečovat o kvalitu výrobků, ceny a mzdy.

V Pyšelích vymohl zřízení cechů roku 1718 hrabě Josef Karel Halleweil a bylo jich zde celkem sedm. V prvním byli sdruženi kováři, koláři, zámečníci, sklenáři, truhláři a bednáři. V druhém pouze řezníci. Ve třetím byli mlynáři a pekaři, ve čtvrtém obuvníci, v pátém pak krejčí a kožišníci. Šestý tvořili tesaři a zedníci a konečně sedmý tkalci a mezuláníci.  Z cechovních atributů je vystavena truhlice a otisk pečetě.

Vzpomínka na dětská léta prof. Dr. Emanuela Rádla

Narodil jsem se v malinkém městečku s velkým náměstí. Jako hoch jsem ještě prožil doznívání baroka. Vzpomínám, jak v neděli lidé plnili v svátečním šatě kostel. Po kostele vyšli na náměstí, a skupiny lidí starších, žen i mládeže naplňovaly náměstí, debatujíce a smějíce se. Kam se tento společenský zvyk ztratil ? Před Božím Tělem všechno se drhlo : lidé si kupovali nové šaty, děti sháněly po okolí květiny. V průvodu šly cechy, někteří ještě v krojích cechovních, a všichni se svými korouhvemi. Bylo zvonění, zpěv, střelba z hmoždířů – našli jsme snad od té doby krásnější společenskou oslavu?

Ukázka hudebního materiálu tvoří zvláštní část různorodého fondu archiválií. Zastupuje oba póly hudební kultury. Ten  vznešenější, v podobě torza rukopisných hudebnin, objevil na půdě Staré školy pan Josef Heřman, který materiál věnoval muzeu. Nálezu se ochotně a nezištně ujala Dr. Petrášková   z Národní knihovny v Praze. Ta rukopisy určila jako části církevních skladeb. Z nich je nejlépe zachované tedeum od Josefa Schustera opsané v roce 1830. Také další skladby jsou opsány kolem tohoto roku a zvláště jméno Jan Evangelista Hnátek , které se zde vyskytuje , odkazuje původ hudebnin do pyšelského prostředí.

Další část této vitríny je věnována ukázce ze souboru 160 kramářských písní . Nejstarší z nich je z roku 1713, nejmladší byly vytištěny  po polovině 19. století. Převážná  většina je česká. Technicky i materiálově nenáročné tisky, často naivně ilustrované, prodávané na poutích a trzích mají svůj půvab i historickou hodnotu. Texty jsou zaměřeny nábožensky, milostně, tragicky, humorně, ale přinášejí i informace o mimořádných dobových událostech. Soubor zatím nebyl odborně zpracován.

TESLICE

Broušený kamenný nástroj přibližně obdélníkovitého tvaru, jehož nepravidelnost je dána výraznějším zaoblením jedné z delších bočních stran, asymetricky obloukovitým týlem a celkovým zúžením nástroje směrem k příčnému rovnému ostří. Sbroušením na bocích a týlní ploše se tvoří zaoblené hrany, příčný průřez nástroje je oválný. Mírně konický, poněkud šikmo nasazený průvrt   je umístěn blíže týlu.

Nástroje tohoto typu jsou charakteristické pro kultury mladší a pozdní doby kamenné ( neolit a neolit, pol. 6 . – 3. tisíciletí př. Kr.). Vzhledem k příčnému ostří jsou tradičně interpretovány jako motyky, v novější době se podle způsobu opotřebení a výsledků praktických experimentů uvažuje spíše o jejich funkci jako teslic, tedy pomůcek k obrábění dřeva.

(PhDr. Ivan Hásek)

Z dějin pyšelské školy

Počátkem 20. století chodily do zdejší školy děti z Pyšel, Borové Lhoty, Nové Vsi, Pětihost, Zaječic, Kovářovic, Mokřan, Dubu, Dubin, Křivé Vsi, Čtyřkol, Javorníku, Vysoké Lhoty a Nespek.

Jako všude jinde poznamenala i pyšelskou školu první světová válka. Ještě několik let po válce trvalo, než se oživilo hospodářství a zahladily škody. Pyšelská škola byla po válce pětitřídní se dvěma pobočkami.

(podle PhDr. Jiřího Chvojky)

Numismatická sbírka

Numismatická sbírka Pyšelského muzea začínala s několika mincemi. Postupně se rozrůstala jednotlivými dary. Prvním velkým rozšířením byl soubor z původního Pyšelského  muzea, které vrátilo Mudruňkovo vlastivědné  muzeum v Říčanech. Ukázkou z něho jsou vystavené bankovky.  Další větší příspěvek představuje dar pana Václava Šatavy  z Prahy – přes 50 mincí a medailí. Také z něho je zde menší ukázka.

O celou sbírku externě pečuje Dr. Jiří Chvojka.

Soubor nástrojů řemeslnických dílen a zařízení domácnosti

Zemědělské náčiní připomíná vliv venkovského okolí Pyšel. Z jiných zdejších pramenů však známe i projevy maloměstského životního stylu. Zmíněná dvojakost odlišuje Pyšely od jiných historických městeček a vesnic a staví je někam mezi oba jmenované typy lidských sídlišť.

Nalezený poklad

Jedním z největších nálezů mincí v Čechách, byl nález stříbrného pokladu v Nespekách u mlýna v r. 1917. Nespeky dříve patřily k obci Pyšely. Poklad obsahoval dináry Vratislava II. , který zemřel v roce 1092. Poklad čítal 4000 kusů mincí. Dnes neznáme místo jejich uložení. Velice vzácný nález byl na poli u Dolů, byla to zlatá mince francouzská s portrétem Napoleona I. V nynější době pro naše muzeum ztracená. V naší obci se též někdy objevil nález mincí, přímo u této budovy školy našly děti při kopání jamek na stromky. V nádobce bylo ukryto 77 kusů stříbrných mincí. Z doby vlády Rudolfa II. a Matyáše Korvína 1576 – 1611.

Obří nebozez a kovová zděř

Obří nebozez a kovová zděř (spojka) pro dřevěné vodovodní potrubí v Pyšelích jsou jedinečným dokladem o tom, že se zde toto dřevěné potrubí skutečně používalo již v 16. století. Roury byly vrtány do syrových borových klád, spojovaných železnými zděřemi a kladeny do pískového lože.

Podle Dr. Jar. Jáska
Vodohospodářské muzeum v Praze

O muzeu

Pyšelské muzeum bylo zřízeno 15. října 1993 Obecním úřadem v Pyšelích, podle zákona České národní rady o obcích z roku 1990. Je to vlastně obnovené muzeum, protože před 56 lety v Pyšelích už muzeum bylo. Bývalo umístěno v jedné místnosti tehdejšího Obecního úřadu v domě č.p. 38 a vedl je pan Arnošt Chvojka s muzejním  radou. Muzeum mělo ve svých sbírkách asi tisíc předmětů. V padesátých letech bylo však administrativním zásahem zrušeno a exponáty odvezeny do větších muzeí v okolí, hlavně do Říčan.

Obnovené Pyšelské muzeum bylo založeno v roce 1993 na základě rozrůstající se archeologické sbírky a částečně z předmětů  vrácených z muzea v Říčanech a darů pyšelských občanů. Muzeum v Pyšelích , ale nemělo místo, kam exponáty ukládat. Archeologická sbírka postupně narůstala sběrem z výkopových prací v okolí zámku, kde se stavěla čistička odpadních vod pro domov důchodců. Z výkopů zeminy byly zachráněny stovky předmětů skla, keramiky, kovů a kamnových kachlů. Všechny exponáty těchto druhů jsou již odborně zpracovány v Archeologickém ústavu České akademie věd v Praze a pracovníky muzea v Kolíně. Sklo nalezené ve výkopech, odborně zpracovala doktorka Eva Černá z Kladna.

V roce 1993 pan starosta Vladimír Paclík nabídl pro uložení muzejních sbírek uvolněný prostor ( byt) v patře domu č.p. 34 na náměstí. Následující pan starosta Stanislav Vosický dal zde zřídit stálou expozici muzea, ta zde sídlí dodnes. Stalo se tak 12. října 1996. Spoluzakladatelé Pyšelského muzea jsou pánové PhDr. Jiří Chvojka, historik a numismatik, akademický sochař pan Michal Vitanovský a Zdena Srnská, která je dodnes vedoucí Pyšelského muzea.

Oba pánové již v Pyšelích nebydlí, ale pro muzeum udělali velký kus práce. Pan doktor Chvojka v oboru historie a numismatiky a pan Michal Vitanovský v zajišťování odborných pracovníků k určování  a vyhodnocování archeologie a některých muzejních exponátů, psaní článků o architektuře pyšelských domů ( publikovaných v Pyšelských listech), doplněných kresbami. Pan doktor Chvojka, pyšelský rodák, stále ještě s muzeem spolupracuje, patří mu za to uznání a díky.
Pyšelské muzeum za svoji desetiletou existenci uspořádalo již řadu výstav. První v roce 1993, v roce založení, s názvem „Pyšelské muzeum se představuje“. Výstava byla uspořádána v hasičské zbrojnici. Druhá výstava se konala v roce 1995, kdy Pyšely slavily 700 let své existence , v budově staré školy. Ta byla právě zakoupena pro sídlo obecního úřadu. Výstava byla velmi zdařilá, navštívilo ji hodně rodáků, obyvatel Pyšel i okolních obcí.

V roce 1998 byla uspořádána výstava třetí, s názvem „Přírůstky do Pyšelského muzea“. Muzeum, které před pěti lety začínalo, se mělo již čím pochlubit. Přibylo darů od občanů, do archeologické sbírky kamenné nástroje z doby neolitu ( 3000 až 5000 let před Kristem) a keramické střepy z této doby, nalezené mimo centrum obce, na jejím východním a západním okraji.

V roce 199 uplynulo 300 let založení Loretánské kaple hrabětem F.A. Halleweilem na vrchu „Žebiška“ nad Pyšely. Muzeum k tomuto výročí uspořádalo výstavu z těch předmětů, které byly zachráněny před častými návštěvami vandalů v Loretě.   Některé předměty z kaple má v úschově Pražské arcibiskupství. Na naši žádost nám byly některé exponáty zapůjčeny a po výstavě opět vráceny do depozitářů arcibiskupství.

V roce 2003 se v Pyšelích konaly velké oslavy. Uplynulo 300.let od doby, kdy si hrabě F.A. Halleweil vyžádal u císaře Leopolda I. pro Pyšely privilegium, v němž byla zaručena městská práva. Oslavy byly velkolepé, v duchu 18. století v dobových kostýmech. Celé oslavy řídil režisér nově vzniklého ochotnického divadelního spolku v Pyšelích, pan Bohumil Gondík. Muzeum se též zúčastnilo oslav výstavou. V muzeu bylo vystaveno privilegium, originál císaře Leopolda I., který nám ochotně zapůjčili z archivu v Benešově. Na náměstí v Pyšelích byla pak výstava exponátů muzea, které dokumentovaly dobu 18. století. Už tenkrát, v roce 2003, bylo započato se „stavbou století“. Kanalizace, ČOV, vodovod, plynofikace, podle hesla

„V Pyšelích už nechceme středověk.“

V roce 2006 byla v prostorách obecního úřadu uspořádána výstava s názvem „Pyšely včera a dnes“. Byly to Pyšely na starých pohlednicích, od roku 1860 až do dnešních dnů. Byla ještě doplněna národopisnou výstavou a z archeologických nálezů při výkopových pracech na kanalizaci a ČOV.

Pyšelské muzeum má za deset let své existence ve svých sbírkách na stovky záznamů v přírůstkové knize.

Numismatická sbírka čítá asi na 800 kusů mincí, bankovek, řádů a medailí.  Národopisná asi 650 exponátů, fotografií, pohlednic a fotokopií je 500 kusů, archiválií též 500 a tři sta knih.

Muzeum má také ve své sbírce doklady o tom, že se v Pyšelích narodil a žil profesor, spisovatel, vědec a filosof Emanuel Rádl. Význam jeho díla je mimořádný a má národní význam. Jeho dílo je živé dodnes, jeho knihy stále vycházejí. E. Rádl celý život o svých rodných Pyšelích hovořil a navracel se sem.

Ti, kdo sledují historii muzea od začátku, od roku 1993, jistě ocení ukázky jeho sbírek. Z prostorových důvodů bylo bohužel možné vystavit jen menší část muzejních exponátů, ačkoliv se jich za deset let nashromáždilo úctyhodné množství. Velikou zásluhu na tom mají všichni dárci, pomocníci a příznivci, kterým vedoucí muzea srdečně děkuje.

Zdena Srnská

Zlomky užitkových nádob

Tyto zlomky hrnců, džbánů a mis – základních typů kuchyňského nádobí, pocházejí ze 16. století. Jsou malovány červeně, bíle nebo kombinací obou barev. Zdobení červenou barvou je typické pro severočeský výrobní okruh a jeho nález v Pyšelích představuje jedno ze vzácných  jižněji položených míst v Čechách.
Bíle malovaná keramika byla prozatím získána jen v malém množství na několika lokalitách východně od Prahy, mezi Labem a Sázavou. Nálezy ze zámku v Pyšelích svojí pestrostí a množstvím představují zatím nejvýznamnější soubor, jaký ještě nebyl pospán. Úplně novým neznámým typem je několik zlomů zevně bíle malovaných, uvnitř s polevami různých barev.
Poslední typ, keramika zdobená současně bílým i červeným dekorem byla dosud známa jen ve dvou zlomcích z Toušeně ( okres Praha-východ). Nález několika desítek kusů této keramiky v Pyšelích je výjimečný.

(podle Dr. Zdeňka Hazlbauera)

Numismatika

Pyšelské muzeum se může pochlubit poměrně bohatou sbírkou mincí a papírových platitel. Na výstavě jsou zastoupena jen velmi malou ukázkou, kterou sem darovali místní občané a rodáci. Zatím nejstarší jsou Pražský groš a Bílý peníz českého krále Vladislava Jagellonského r. 1471 – 1516.

Základem sbírky našeho muzea jsou platidla užívaná na historickém území českých zemí. Díky darům zdejších občanů se naše  muzeum může pochlubit poměrně obsáhlou sbírkou našich i zahraničních platidel. Jejich řada se postupně doplňuje.

Ukázka kovových a papírových platidel zachycuje přibližně období  posledních dvou set let.

Drobné rakouské mince ( nejstarší jsou zde z konce 18. století) patří převážně do tereziánské měnové soustavy, která platila s některými změnami až do roku 1857.

Vystavené bankovky platily za Rakouska – Uherska, za první Československé republiky, v Protektorátu Čechy a Morava i v poválečné Československé republice. Na jejich střídání je možné dokumentovat i všechny státoprávní změny naší země v tomto století.

Gotické a renesanční kachle

Gotické a renesanční kachle z okolí zámku, rekonstrukce a torza originálů. V horní řadě zleva – tapetový kachel, Mojžíš (?), Salome, kachle s miskovitým zahloubením  ( 16. stol.). V dolní řadě zleva – Husitští bojovníci, nádobkový kachel, Klanění tří králů, římsový kachel ( druhá polovina 15. – začátek 16. století).

Historické kamnové kachle  z okolí pyšelského zámku z výkopů na ČOV, představují jeden z důležitých dokladů hmotné kultury pozdního středověku a raného novověku. Nálezový soubor podává poměrně ucelený přehled o tom, jaké typy vytápěcích kachlových těles byly používány v pyšelském zámku přibližně od poloviny 15. století do počátku 18. století. Podle zjištěných typologických odlišností těchto výrobků, odhadujeme na deset i více typů kachlových těles. Velkou část svého volného času věnovala na záchranu archeologického materiálu správkyně Pyšelského   muzea Zdena Srnská a pan akademický sochař Michal Vitanovský z Prahy, který předával sebraný materiál k odbornému posouzení do AÚ v Praze, kachlový materiál pak panu MUDr. Zdeňkovi Hazlbaurovi, který je odborník na tento materiál.

Výkopové práce rovněž přeťaly na několika místech zdivo nějakých starších stavebních objektů. Právě v těsné blízkosti těchto zdí bylo vždy objeveno větší naleziště kachlovitého materiálu, jako by toto zdivo bylo zaváženo tímto materiálem. Společně s kachlovými artefakty byly zde nalezeny střepy keramiky hrnců glazovaných uvnitř žlutou až žlutohnědou glazurou.  Střepy kachlů byly tedy nalezeny různě po celé ploše jižní zahrady, nejvíce však na parcele p.č. 1/1, ale i na sousední parcele p.č. 2/1, což je nyní zahrada hasičské zbrojnice.

Popis výroby teslice (sekeromlatu)

Velká práce byla věnována nástrojům sekerovitým, které byly vyráběny z amfibolů. Amfiboly byly sbírány téměř výhradně v řečišti řeky Sázavy, dokud se vyvážely do celých Čech. Výrobce vyhledával již takové úlomky, které měly již tvar zamýšleného předmětu. Takový úlomek byl pak broušen na tvrdších kamenech tak dlouho, až bylo docíleno konečného tvaru. Ten byl pak ještě znovu leštěn a broušen pískem do vysokého lesku. Některé nástroje byly vrtány, a to na zvláštním nástroji. Na  položené sekyře byla zatíženým vahadlem přidržována osa s připevněnou dutou kostí. Prudkým otáčením osy pomocí tětivy dostala osa krouživý pohyb, který sdělovala násadci z duté kosti, pod nějž byl stále sypán praný tvrdý písek. Stálým rotačním pohybem, který vyžadoval neobyčejnou trpělivost, byl do kamenné sekery prohlubován kruhový zářez, až prošel celou hmotou nástroje. Při zdařilém vrtání vypadl vývrtek v podobě komolého  kužele a otvor se tak k jednomu konci úžil. Klíny byly pak upevňovány houžví a smolou na větve s boční násadou nebo zasunovány do otvoru v rukojeti a podobně upevněny.

Podle úryvku z knihy :
Jaroslav Böhm – Kronika objeveného času

První český Bissingen

Jan Jindřich z Bissingen, majitel Pyšel v polovině a ve třetí čtvrtině 18. století, pocházel ze starého německého šlechtického  rodu, který žil původně v Míšni . v 17. století se rod rozdělil na dvě větve – německou a českou.  Zakladatelem české větve byl Johann Ulrich, který za třicetileté války dosáhl hodnosti plukovníka v císařském vojsku. V r. 1633 byl přijat mezi zemskou šlechtu a jako majetek mu císař udělil Čimelice a Hrachovice.  Portrét tohoto Johanna Ulricha se zachoval ve sbírkách Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Z rytiny, která je datována r. 1649, na nás hledí nepříliš sympatická tvář muže s dlouhými zvlněnými vlasy a s tehdy módním knírkem a bradkou. Brnění, které má na sobě, už bylo výrazně odlehčeno proti brnění středověkému, které pokrývalo celou postavu od hlavy až k patě.   Brnění z třicetileté války už chránilo jen hlavní části těla. Na hlavě schází jen přilba a pan plukovník  by mohl vyskočit na koně. Ostatně u jízdy sloužil, jak prozrazuje opis kolem jeho poprsí. V překladu do češtiny zní:

JAN OLDŘICH BISSINGEN, SVOBODNÝ PÁN, VELITEL JÍZDY VOJSKA VOJSKA SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ ROKU 1649“

Není známo, jak  schopným velitelem byl, ani jakým byl pánem svým českým poddaným. Podle tváře soudě mohl snadno patřit mezi ty zbohatlé císařské důstojníky, kteří se přes noc stali novou českou šlechtou a pro které naši předkové neměli o mnoho větší cenu než tažný dobytek. Jisté je pouze to, že založil českou větev svého rodu. Tuto větev uzavřel jeho pravnuk Jan Jindřich. Když v roce 1778 zemřel a byl pohřben do krypty zdejšího kostela, oplakávali ho naši předkové jako oblíbeného pána. Škoda, že jeho portrét  neznáme.

PhDr. Jiří Chvojka

… míníme, ustanovujeme a chceme,
aby často jmenovaná ves Pyšely od
dnešního dne a na budoucí časy ode
všech městečko, obyvatelé ale měšťané
nazýváni, jmenováni a za takové
držáni byli….

ve městě Vídni dne 25.října
po narození Krista p. 1703

Leopold I.

Kramářské písně

Nejstarší z nich je z roku 1713, nejmladší byly vytištěny po polovině 19. století. Převážná většina je česká. Technicky i materiálově nenáročné tisky, často naivně ilustrované, prodávané na poutích a trzích mají svůj půvab i historickou hodnotu. Texty jsou zaměřeny nábožensky, milostně, tragicky, humorně, ale přinášejí i informace o mimořádných dobových událostech. Soubor zatím nebyl odborně zpracován.

Sdružení katolické mládeže vzniklo v Pyšelích po první světové válce. Sdružovalo mládež od 18ti let . Vedl je pan Němec, rolník z Pyšel. Při slavnostech nosili stejnokroje. Bílé vyšívané halenky a tmavomodrou sukni. Nacvičovali společně s mladšími dětmi divadelní představení a besídky k různým křesťanským svátkům. Hráli i divadelní představení na „Radnici“ a v zámku. Jejich organizace vlastnila také vlajku. Z jedné strany  je zobrazen svatý Václav a z druhé černý orel. „Orel“ se nazývalo Sdružení katolické mládeže. V expozici na výstavě je vystavena vlajka a kroj mládeže.